Na směně jsem jich musela dolít kolem 250 a manipulace s nimi i následný převoz na těžkých vozících do „dolívkárny“ byly docela náročné. Také jsem si musela zvyknout na všudypřítomný prach. V té době jsme běžně kompletovaly plastové respirátory. Horníci je po vyfárání odevzdávali k vyprání a dodání nových filtrů. Ve srovnání s tím, jaké dnes používají chlapi nové, lehčí lampy a jednorázové respirátory, je to opravdu velký rozdíl. Přesto mě práce i tehdy bavila. Když mi později nabídli smlouvu na dobu neurčitou, vůbec jsem neváhala a nabídku přijala.

Po uzavření Dolu Barbora mě přeřadili na Důl Darkov, dva roky i na jeho pomocném závodě. Na tu malou lampovnu, i když jsem byla na směně sama, ráda vzpomínám. Časem jsem prošla všemi úseky lampovny, získala certifikát k oprávnění provádět opravy lamp a být v práci samostatná. Od roku 2015 pracuji střídavě na obou lokalitách Dolu ČSM ve výdejně detekční techniky, tzv. interferovně. Člověk tam musí být velice pečlivý a zodpovědný, protože přístroje musí spolehlivě sloužit dobrému účelu v dole. Práce tady obnáší očistu vrácených zapůjčených přístrojů, jejich pravidelnou kontrolu, kompletaci pohlcovačů a cejchování signálů.

Všemi těmi lety na šachtách se člověk vyvíjí a vlastně se pořád učí. Práce lampářky obecně zahrnuje cejchování, což je kontrola odebraných lamp a sebezáchranných přístrojů, evidenci sfáraných horníků, hlášení dispečerovi, údržbu lamp, masek, mytí stojanů a regálů, opravy lamp a přípravu vybavení nových pracovníků. Pracujeme v nepřetržitém provozu, takže i víkendy a svátky, na úkor rodiny. Ale tuto práci beru jako poslání a neměnila bych.

Pamatuju, když k nám do lampovny nastoupila jedna úplně nová kolegyně, jejíž manžel tady fáral. Hned první směna jí vzala všechny iluze. Když zjistila, co ta práce obnáší, už pak nepřišla. Já jsem ale ráda, že můžu být v kolektivu, kde si s holkami rozumíme. V práci si pomáháme a různě vycházíme vstříc, pak se třeba ještě domluvíme a uděláme si separé vánoční večírek, pobavíme se a je nám spolu dobře i mimo práci. Je smutné, že hornictví, tak charakteristické pro náš kraj, zanikne. Já však ještě doufám, že nějaký rok na lampovně pobudu, než se důl definitivně zavře, a že se tady dočkám důchodu. Když se ohlédnu na těch odpracovaných 25 let, ničeho nelituji, a jsem ráda, že můžu být jednou z posledních lampářek.